ZBLOg.cz » Příběhy živnostníků » Podnikatelem v dopravě ve 23 letech | Příběhy živnostníků

Podnikatelem v dopravě ve 23 letech | Příběhy živnostníků

V čem začít podnikat? Tuto otázku si klade spousta lidí. Přečtěte si příběh pana Petra, který se začal věnovat podnikání v oblasti přepravy osob.

Ačkoliv jsem živnostníkem sotva rok, rozhodl jsem se Vám vyprávět svůj příběh o cestě podnikatelským světem, cestě ke splnění svého snu, cestě k nezávislosti. Na začátek však dovolte, abych se představil. Jsem téměř 24letý absolvent jedné nejmenované vysoké školy v Praze a hrdým držitelem bakalářského titulu v oboru Cestovní ruch. Můžete mi říkat třeba… Petr.

V současné době provozuji malou dopravní firmu se specializací na přepravu zahraničních turistů z celého světa, rozumějte přepravu z letiště do hotelu nebo naopak, organizuji výlety po České republice, či poznávací zájezdy po Evropě. Cesta to nebyla zrovna jednoduchá, svého rozhodnutí ale nelituji…

Sen o nezávislosti

Původně jsem si svůj pracovní život však maloval úplně jinak. Když pominu to, že jako každý kluk jsem toužil být popelářem nebo policistou, už od základní školy jsem snil o vlastní cestovní kanceláři. Mít své logo, katalogy, produkt…

A tak se stalo, že díky tomuto zápalu mne školní psycholog bez rozmyslu poslal na hotelovku. Tou jsem s ještě intenzivnější představou o vlastním podnikání doslova prolétnul a najednou jsem stál na prahu vysokoškolského vzdělávání.

Hodně práce za málo peněz

Studium na vysoké nebylo zadarmo a jelikož s rodinou jsem nemohl ohledně financí počítat, ponořil jsem se do hledání vlastního, pravidelného příjmu. Ještě na střední škole jsem si vydělával psaním textů pro katalogy cestovních kanceláří, za utržené peníze jsem si zaplatil tak akorát autoškolu a koupil svoje první auto. S tím jsem chvíli rozvážel zboží pro jeden internetový obchod s elektronikou.

Dělání kurýra mi sice pokrylo náklady na naftu a údržbu vozu, na studium to nicméně nestačilo. Pak jsem ale odpověděl na inzerát v novinách a moje kariéra profesionálního řidiče začala. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Najednou žádný stereotyp, žádná pravidelná pracovní doba a vždy jsem se nemohl dočkat, jaké „překvapení“ mi připraví následující den.

V malé rodinné firmě jsem začal vozit pasažéry na letiště, nádraží, do hotelu, na výlety a pak přišel můj první okruh po Evropě – doba trvání tři týdny, začátek na pražském letišti, konec v chorvatském Dubrovníku. Klientem se stala rodina plastického chirurga z Los Angeles. Ubytování a strava kompletně hrazena cestovní kanceláří.

Tehdy jsem se do této práce pohroužil na 100% a došel jsem k závěru, že právě tohle je povolání, jímž se hodlám živit. Mzda sice nebyla žádná sláva, avšak uspokojivé spropitné mi zaplatilo celý následující semestr. Tímto stylem jsem prošel dalšími dvěma roky vysokoškolských studií, přičemž jsem poznal mnoho zajímavých lidí, jak kolegů, tak klientů.

Jakmile se ale z přivýdělku ke škole stal můj jediný příjem, začal jsem pociťovat, že převozů není tolik jako dřív, stejně tak se snižovala výplata. A dýšek nebylo tolik, aby za ně mohl člověk vyžít. Později došlo i k hádkám s majitelem, což mne nakonec donutilo spolupráci ukončit.

Není nic horšího, než vykonávat stresové zaměstnání ve stresovém prostředí. Na radu svého zkušenějšího kolegy jsem si ještě během různých příležitostí začal shromažďovat kontakty na soukromé průvodce, majitelé apartmánů i malých rodinných hotýlků. Do mého hledáčku se dostalo značné množství autobazarů a auto půjčoven s možností dlouhodobého pronájmu vozidla.

Zkrátka jsem začal spřádat plány jak se osamostatnit.

Impuls k rozhodnutí

Před příchodem roku 2015 jsem opustil onu rodinnou firmu. A pro svůj odchod jsem si vskutku nemohl vybrat horší období. Nulová sezona, nesolidní nabídky práce a pomalu hubnoucí soukromý rozpočet.

Z nouze jsem se živil jako rozvozce ovoce a zeleniny za deset tisíc čistého měsíčně. Jakmile se však sezona rozjela, všichni dopravci hromadně nabírali řidiče. Bohužel vždy platila rovnice: hodně práce = málo peněz, hodně peněz = strhávání pokut za sebemenší pochybení.

Takto jsem vystřídal několik společností, až jsem se jednou na benzínce u letiště dal do řeči se stejně starým řidičem.

Říkejme mu třeba pan L. A hned začal vyprávět, že má pro můj projekt investora a že pokud chci, může se stát mým obchodním partnerem. V době, kdy jsem trávil čas v autě od rána do večera, doslova za pár korun (a mimochodem ještě s absencí platby veškerých pojištění) se mi varianta obchodního partnerství jevila jako jediné východisko.

Již jsem měl založený web, na kterém se pracovalo. Pan L mi okamžitě slíbil, že stránky udělá jeho webmaster, včetně nejnovějších technických vychytávek. Povídal mi o vizi, že se nastartuje obří reklamní kampaň na internetu a pořídí se nová auta v nejlepší výbavě a že se budeme specializovat pouze na VIP klienty, což znamenalo i předražené ceny.

A zde jsme se rozcházeli v našich názorech. Zatímco on chtěl rozjet limuzín servis, já měl ideu o levné a dostupné přepravě pro běžné zákazníky, kteří chodí každodenně do práce a jednou za rok jedou s rodinou na dovolenou.

Velkorysou nabídku pana skoro společníka jsem odmítl. Tak mě přemluvil alespoň na práci řidiče zánovního superbu od jeho investora, a to v jedné luxusnější taxislužbě.

A opět se dělo to samé jako přes kopírák. Začátek perfektní – dálkové jízdy, okružní jízdy po Praze… Do dvou měsíců jsem byl v práci nepřetržitě i více, než 30 hodin bez nároku na minimální spánek, či přestávku na převlečení a umytí.

Přečtěte si také:  Můj cíl? Olympijské hry 2016 v Riu | Příběhy živnostníků

Připomínám, že se zde musel dodržovat dresscode – sako, košile, kravata a kalhoty, bez ohledu na to, zda bylo čtyřicetistupňové vedro nebo deset stupňů pod nulou. Smluvní pokuty absolutně za vše – pomačkaný oblek, smítko na sedačce, odmítnutí zakázky dispečinku, samé zákazy, příkazy a nařízení.

Vše vyvrcholilo v moment, kdy mě po dvaceti hodinách nepřetržitého ježdění, chtěla dispečerka poslat do Budapeště – na otočku. V tuto chvíli jsem vůz zaparkoval v parkingu na letišti, klíče nechal v kanceláři firmy a dal jsem svému skoro společníkovi / šéfovi sbohem. Výplatu jsem nedostal – akorát zaplatila pokutu za odmítnutí zakázky.

Bylo na čase se osamostatnit – sám, bez obchodních partnerů a dalších příživníků.

Štěstí začátečníka

Celá mašinérie se nakonec rozjela v červnu 2015 – zařízení živnosti, koncese pro přepravu osob, přihlášení k platbě daní a pojištění, spuštění webových stránek a odstartování kampaně na internetu. Bylo to jako sen – konečně jsem sám svým šéfem a nemusím se nechat nikým ovlivňovat, poslouchat příkazy jako „musíte“, „nesmíte“, „jste povinen“.

Zatímco jsem očekával první rezervace, investoval jsem své úspory do dvouměsíčního pronájmu mikrobusu Volkswagen Transporter pro 8 osob a řidiče. Spolu s ním a balíčkem, ještě tiskem vonících vizitek, jsem začal objíždět více, či méně luxusní hotely v centru, lákajíc portýry a recepční na tučné provize, za zavolání. Přesně, jak mi radil můj zkušenější kolega.

Netrvalo ani den a už za mnou seděla rodina, původem ze Saudské Arábie, jež z hotelu Sheraton kázala směr letiště. Toto štěstí začátečníka mne pronásledovalo po následující dva týdny, kdy jsem si vydělal tolik, že jsem byl schopný pokrýt náklady na měsíční pronájem i pohonné hmoty. S takovou si brzy to auto pořídím do osobního vlastnictví, říkal jsem si.

Co čert nechtěl, portýři a recepční sice volali o sto šest, ale bohužel ve stejnou dobu a tak se mnohokrát stalo, že jsem musel zakázku odmítnout, jelikož jsem zkrátka nestíhal. Vždy jsem odmítnul jednou, dvakrát, třikrát a pak se už neozvali. Tak jsem ztratil téměř veškerý přísun práce – přeci jenom, tímto způsobem funguje obrovské množství pražských taxikářů a privátních řidičů, konkurence je obrovská a o věrný kontakt se dá častým odmítáním, přijít nečekaně rychle.

Štěstí začátečníka mne začalo opouštět.

Náhoda hraje prim

Bylo horké srpnové odpoledne a já se s autem pokoušel ukrýt před agresivními slunečnými paprsky v úzkých uličkách Starého Města. Další objednaný odvoz mne čekal až za hodinu, tudíž jsem se na chvíli pohroužil do představy odpočinku u bazénu s vychlazeným drinkem. Z toho mě však vzápětí vytrhla příjemná čínská rodinka.

Nejdřív se zeptali na cestu k Orloji, po té na cenu jízdy do Českého Krumlova. Na odpověď, že 170 euro, zareagovali s příjemným překvapením, načež v příští vteřině třímal, již postarší pán, moji vizitku ve své ruce. Nedával jsem tomu velké naděje. Kolikrát jsem parkoval u Mariottu nebo Imperiálu… Tolik turistů si vzalo číslo a nikdy se nikdo neozval.

O to větší radost mi udělala večerní zpráva. Pokyn zněl: přistavit mikrobus v deset hodin, následujícího dne, k hotýlku kousek za Palladiem.

Umyté auto, vyleštěná okna, v lednici chladící se voda, selfie-sticky k zapůjčení, pro klientský úsměv na tváři… A támhle už přichází pán ze včerejška, se svoji manželkou, jeho dcera s manželem a zeťovo rodiče. Nakládám jejich 12 zavazadel do kufru, rozdávám vychlazené minerálky, což s vděkem přijímají. Ptám se na adresu hotelu v Krumlově, startuji vůz a vyráží se.

Během rychle ubíhající cesty, linoucí se skrz překrásnou jihočeskou přírodu, se o rodince dozvídám, že jsou všichni z Pekingu a pán je vysoce postaveným pracovníkem v jedné z největších cestovních kanceláří v Číně. A jedním dechem dodává, že se specializuje se na vyhledávání obchodních partnerů v Evropě. Vyptává se na mé možnosti, ceny a tak dále.

Na konci cesty jsme domluveni, že se mi osobně po návratu z dovolené ozve ohledně případné spolupráce. Vyložím kufry, dostávám 30 euro spropitné, otáčím mikrobus a se vřelým rozloučením vyrážím do Prahy. Říkám si… další slibotechna, která ztratí vizitku už na letišti při odletu…

Jak hluboce jsem se mýlil.

Specialista na asijskou klientelu

Týden uplynul jako voda a má deprese z neúspěchu se prohlubovala.

Stránky nikdo nenavštěvoval, reklama na Googlu se minula účinkem (řekněme, že na ni nezbývalo tolik prostředků) a veškerý výdělek putoval rovnou na nájem a pohonné hmoty. S téměř pevným rozhodnutím, že zruším živnost, vrátím auto a půjdu pod někoho ohýbat hřbet za patnáct tisíc hrubého, jsem otevřel firemní e-mail.

Můj pocit vyhoření se proměnil v úžas, když jsem ráno viděl desítky nových e-mailů, které se nahromadily přes noc; co e-mail, to objednávka na přepravu z letiště, na letiště, do Českého Krumlova, do Karlových Varů, Salzburgu, Vídně, Budapeště…

Po zapsání do diáře jsem se dopočítal k devadesáti objednávkám na následující tři měsíce. Odesílám vyplněnou smlouvu o spolupráci, platební podmínky, potvrzuji všechny zakázky, načež se mi dostane poděkování se smajlíkem.

Od té doby není dne, aniž by nepřišla jedna jediná objednávka od mého čínského obchodního partnera.

Druhý start

Od onoho osudného dne uplynulo již několik měsíců.

Díky většímu objemu práce jsem se postupně finančně stabilizoval. Jeden čas bylo dokonce tolik převozů, že jsem musel zapůjčit dva další mikrobusy, aby bylo možné veškeré objednávky bezproblémově odjet. S tím mi pomohli dva, tehdy nezaměstnaní přátele, z nichž se stali profesionální řidiči.

Přečtěte si také:  Vydělávám si psaním článků | Příběhy živnostníků

Od reklamy na Googlu jsem přešel na Firmy.cz. Místo přímých zákazníků se mi ozvalo mnoho soukromých průvodců, menších cestovních agentur, hotelů, apartmánů a sem tam se odjela například i nějaká ta svatba, oslava narozenin, či nervy drásající pronájem pro filmovou produkci.

K letištním transferům a výletům po republice se přidaly i vícedenní vyhlídkové okruhy po Německu, Rakousku, Švýcarsku, Maďarsku, Polsku, Slovensku, Slovinsku, Chorvatsku, Itálii, Francii, případně zemích Beneluxu.

Nebylo to však vždycky tak růžové, jak se z vyprávění může zdát. Kolikrát se stalo, že doprava byla objednána na poslední chvíli, přičemž každý chtěl samozřejmě co nejnižší cenu, protože přeci „není klient jako všichni ostatní“ a o požadavcích na maximálně 2 měsíce staré vozy s wi-fi připojením, řidiče v obleku, plynně hovořící ideálně deseti světovými jazyky nemluvě

Nakonec se ale vše vyřešilo ke spokojenosti obou stran. Zakázku jsme buď odmítli, či předali jednomu z našich konkurentů a partnerů zároveň, jejichž řady se postupem času stále rozšiřují.

Na oplátku se nám dostala do rukou velmi zajímavá práce typu zajišťování přepravy pro delegaci z Jižní Afriky, Ugandy, nebo daleké Bruneje.

Dotek minulosti

Ještě před koncem roku tedy nastal ideální stav: práce tak akorát, včasné platby, což znamenalo dostatek prostředků na uhrazení pronájmu vozů, mzdy řidičům a zbylo i na reklamu na internetu.

Díky vyšší návštěvnosti internetových stránek se zvýšil počet rezervací od přímých klientů a já jsem se tak, společně s mými přáteli, objevoval čím dál častěji v letištní hale, držíc cedulku s logem a jménem naší firmy. Toho si všimnul i můj bývalý obchodní partner, který stále jezdil pod onou taxislužbou, z níž jsem ke konci jara ze dne na den utekl. Tudíž o pravidelné a nedobrovolné setkání v příletové části terminálu nebyla nouze.

Můj bývalý skoro společník sice nebyl zrovna světec, ale nikdy by mě nenapadlo, že by mohl způsobit sabotáž takového rozsahu, kterou provedl o silvestrovské noci.

Na Nový rok bylo potřeba na stránkách zjistit informaci. Kliknu na odkaz a… Doména je zarezervována, hlásá displej. Žádná úvodní stránka, žádný formulář, žádné fotogalerie vozového parku… Prostě nic.

Okamžitě jsem kontaktoval poskytovatele hostingu, který mi dalšího dne sdělil, že se do mé zákaznické administrace někdo přihlásil naposledy na Silvestra, těsně před půlnocí a vymazal veškeré databáze, včetně souborů, na nichž web fungoval.

Podotýkám, že já osobně, se na administraci stránek nepřihlašuji vůbec, ani můj webmaster neměl potřebu od léta nic upravovat, či dokonce kompletně zničit svoji práci. A poslední osobou, jenž znala veškeré přístupové údaje byl… Ano, můj bývalý skoro společník pán L., který po následující dny svoji vinu ještě potvrdil výsměšnými úšklebky.

Ke vší té smůle již tvůrce webu neměl k dispozici soubory pro obnovení projektu. Muselo se začít s kampaní na internetu od znova.

Po delší sebekritice, že jsem neměl dostatek rozumu, abych změnil přístupová hesla, jsem došel k myšlence, že ani v běžném životě, ani v podnikání, nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Vše je tak, jak je a nikdo jiný, než já sám, to změnit nemůže.

Výhled na lepší zítřky

Tento příběh o počátku cesty světem podnikání sepisuji v druhé polovině ledna – firmu provozuji již sedmým měsícem. Stejně tak, jako v mnoha jiných oborech je i u nás „mrtvo“.

Pracuje se na nové internetové prezentaci s „vymakaným“ rezervačním systémem. Pronajaté mikrobusy jsou vráceny do půjčovny, řidiči si užívají zaslouženého volna a jezdím pouze já – na svém věrném transportéru, který, dá-li bůh, bude do konce roku můj.

Na letiště vyjíždím jednou až dvakrát denně. Alespoň tak. Před pár dny jsem se však vrátil z okruhu se skupinou Thajců, starých stejně jako já sám.

A právě tato cesta, skrz zasněžené Alpy, s pozitivními lidmi za zády mne naplnila elánem na další rok, snad úspěšného, podnikání.

Plánuji mnoho novinek – rozšíření vozového parku, opatření vozů magnety s odkazem na web, natištění map se základními informacemi pro přijíždějící klienty a samozřejmě doufáme v další spokojené pasažéry.

Sám svým pánem

Víte, můj názor je takový, že živnostníkem se člověk stane proto, že chce nebo proto, že musí. Osobně se mě týká ta první možnost.

Chtěl jsem být nezávislý, sám sebou a vyhnout se případu, že bych se do konce života musel někomu podřizovat a to ještě za almužnu, jen proto, aby se měl někdo výše dobře. Říkáte si, že autor toho článku je pyšný, namyšlený, ničeho si neváží a všechno možné? Ne. Jen jsem měl sen, představu, hrdost, cílevědomost, sebevědomí a neuvěřitelné množství nevyužité kreativity… A toto všechno potřebovalo ven. Dříve nebo později.

Že můj osobní život není tak bohatý jako u mých vrstevníků? Že trávím víc času v autě, než v klubu nebo na koupališti? Že mi zvoní telefony 24 hodin denně? Že si sám musím platit pojištění?

Ano, máte pravdu.

Ale s tím vším jsem do podnikání šel a nelituji toho. A jsem si jistý, že i když je v dnešní době těžké přijít s něčím novým na trh, tak promyšlený produkt, odlišení se od ostatních a především osobní přístup může být právě tím správným klíčem k podnikatelskému úspěchu.

Jaké zkušenosti ze začátků svého podnikání máte vy? Daří se vám, nebo to není až tak růžové? Pokud chcete, napište mi do komentáře. Nebo můžete napsat celý článek, který zde zveřejním, stačí mě kontaktovat a domluvíme se na podrobnostech.


Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *